-

Královská cesta

Ačkoliv na mapě Prahy Královskou cestu nenajdeme, je tento pojem Pražanům i návštěvníkům metropole dobře znám jako asi nejkrásnější prohlídková cesta městem; pro mnohé je skutečným symbolem staré Prahy. Označuje se tak trasa, kterou po staletí projížděli čeští králové ke korunovaci v katedrále sv. Víta na Pražském hradě, duchovním středobodu království. Přebohaté korunovační průvody vycházely z prostranství na místě dnešního Náměstí republiky, kde stávalo městské sídlo panovníka zvané Králův dvůr, projížděly Celetnou ulicí na StaroměstskéMalé náměstí a dále Karlovou ulicí na Křižovnické náměstí a na Karlův most, za ním Mosteckou ulicí a přes Malostranské náměstí vzhůru Nerudovou ulicí a ulicí Úvoz na Pohořelec, kde nedaleko Strahovského kláštera zabočily ostře vpravo; cesta z Nerudovy ulice přímo na Hrad byla ve skále vytesána až v 17. století. Z Pohořelce průvod pokračoval přes Loretánské náměstí Loretánskou ulicíHradčanským náměstím do katedrály, kde proběhl vlastní korunovační obřad. Tato slavnostní jízda Prahou byla výrazem sepjetí hlavního města království s panovníkem i symbolem významu Prahy jako přirozeného centra Čech; na oplátku obyvatelé ulic a náměstí na Královské cestě dávali vyjadřováním pozornosti projíždějícímu průvodu i bohatstvím výzdoby domů, paláců a chrámů najevo oddanost novému králi. Dnes je Královská cesta nejčastější trasou, po které se pohybují turisté; obvykle tak činí víceméně v opačném směru, tj. od Pohořelce přes Hrad a Karlův most na Náměstí Republiky.

Od první korunovace českého krále v roce 1086 až po poslední v roce 1836 bylo během slavnostní mše v chrámu sv. Víta korunováno a svěceným olejem pomazáno 26 českých králů a 28 královen. Vůbec první královská korunovace se v Praze odehrála 15. června 1086, kdy na královský stolec usedl Vratislav I., do té doby český kníže Vratislav II. Souvislejší řada korunovací českých králů začala až ve 13. století, kam zřejmě sahají i kořeny českého korunovačního ceremoniálu. Korunovace se účastnili vysocí církevní hodnostáři (v první řadě pražský biskup a později arcibiskup), nezbytná byla přítomnost čelných zemských šlechticů a významných hostů z okolních zemí. Podle podrobného řádu, který s využitím starších zvyklostí vypracoval Karel IV. pro sebe a všechny své následovníky, putoval nastávající král a jeho doprovod v předvečer korunovace z Hradu na Vyšehrad, aby se po modlitbách vrátil zpět a zúčastnil se večerních pobožností v kostele sv. Víta; prozíravému panovníku se i tímto způsobem podařilo symbolicky spojit říšskou a přemyslovskou tradici a zklidnit dosavadní rivalitu mezi králem a šlechtou, která bránila rozvoji země. V nádherném průvodu hýřícím zlatem a slavnostní červení se postava budoucího krále vyjímala zvláštně: byl oblečen v prostém oděvu, aby on ani poddaní nezapomněli, že majestát českého krále má původ u Přemysla Oráče, knížete selského rodu. Vlastní korunovace se odehrála následující den v ještě románském kostele sv. Víta, po ní se panovník odebral na Staré Město pražské k bohaté hostině. Od předkorunovační cesty na Vyšehrad a zpět se v budoucnu upustilo, zvláště po husitských válkách, které lesk starého knížecího sídla notně oslabily.

Cesta korunovačních průvodů Karlových následovníků se v dnešní trase ustálila až v polovině 15. století; první, kdo se po dnešní Královské cestě ke korunovaci ubíral, byl následovník a zeť Karlova syna Zikmunda Lucemburského Albrecht II. Habsburský v roce 1438. Po něm tak učinili tři jeho následovníci, z nichž nejznámější byl Jiří z Poděbrad, který se nechal v roce 1458 zvolit králem přímo na Staroměstské radnici. Po následující staletí Královskou cestou projížděli téměř všichni panovníci českých zemí; svůj symbolický význam neztratila ani poté, co se Vladislav II. Jagellonský uchýlil zpět do bezpečí zdí Pražského hradu a panovníci habsburské dynastie – s výjimkou Rudolfa II. – přesídlili z Prahy do Vídně. Tudy, přes Nové a Staré Město k Vltavě a dále na Hrad projížděl dvůr ke kratšímu či delšímu pobytu v hlavním městě království, tudy přijížděla poselstva z cizích zemí, tudy vstupovali do Prahy nejvýznamnější návštěvníci.

Člověku naší epochy, skeptickému ke vší okázalosti a pompě a věčně uspěchanému, těžko pochopit, co přesně pro naše dávné předky korunovace znamenala – byla významnou událostí v jejich životech, z hlediska společenského vnímání královského majestátu snad vůbec nejdůležitější. Král se nejen ujímal vlády nad zemí se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími, ale současně potvrzoval celistvost a svéprávnost země, uzavíral vazalskou smlouvu s poddanými a stvrzoval všechna dosavadní práva a privilegia v celé zemi. Významu tohoto svazku odpovídaly i slavnosti s korunovacemi spojené. Už z doby Jiřího z Poděbrad je například znám zvyk rozhazování drobných mincí, které měly být příslibem prosperity a blahobytu za vlády nového krále, pravidlem se rovněž stalo propouštění vězňů. Město se skvělo v plné kráse, z oken visely vzácné koberce a látky, lidé provolávali slávu králi a házeli na průvod květiny, zástupci města panovníka vítali proslovy, na mnoha zastávkách se představovali členové cechů a církevních řádů, žáci a studenti, vojáci a jiní, na Hradě pak vítali panovníka čelní představitelé zemských úřadů z řad vysoké a nižší šlechty. Celou událost rámovalo vyzvánění zvonů, hudba, zpěv a střelba z děl, četly se básně a hrála se divadelní představení. Slavné chvíle byly rovněž příležitostí k předvádění různých zajímavostí a kuriozit – tak v roce 1527 při korunovaci Ferdinanda I. skočili na královu počest čtyři odvážlivci z Karlova mostu do Vltavy (jeden z nich se přitom zabil), v korunovačním průvodu Maxmiliána II. v roce 1564 vzbudilo největší pozornost stádo šesti velbloudů se svými mouřenínskými pány.

Zvláště bohaté slavnosti provázely korunovace v období baroka s jeho smyslem pro okázalost až teatrální; po dlouhá desetiletí se vzpomínalo na korunovaci císaře Karla VI. v roce 1723, kterou v přebohatě vyzdobených pražských ulicích doprovázely slavnostní výjevy dosud nevídané: od příjezdu císaře do města po vlastní korunovaci uběhly dva měsíce a celé toto období bylo vyplněno divadelními a hudebními slavnostmi, výlety a vyjížďkami dvora do okolí Prahy, hostinami i sněmovními zasedáními. Císařovna Marie Terezie v roce 1743 Pražany naproti tomu zklamala, její korunovace byla ve srovnání s tou před dvěma desetiletími velmi střídmá – panovnice měla důvod hněvat se na české stavy pro jejich chladný postoj v předešlých válečných letech. Mnohem okázalejší byla korunovace Leopolda II. v roce 1791; v ovzduší probouzejícího se národního sebevědomí spatřovali mnozí příslušníci české elity v tomto aktu opětovné pozvednutí významu českého království v rámci habsburské monarchie, umocněné ještě tím, že nový král vrátil království korunovační klenoty, převezené jeho matkou v roce 1743 do Vídně. Atmosféru Leopoldovy korunovace zachytil o století později Alois Jirásek v historickém románu F. L. Věk.

Poslední korunovace se v Praze odehrála v roce 1836, kdy se českým králem stal Ferdinand V. Dobrotivý. Jeho nástupce František Josef I. sice, a to celkem čtyřikrát, přislíbil, že českou korunou přijme, avšak nikdy tak přes snahu českých politiků neučinil. Ani Karel I., poslední rakousko-uherský mocnář, českou korunu nepřijal. Na tradici českého panovníka plynule navázal prezident Masaryk a něco z dávných královských obřadů bychom asi dokázali rozeznat i dnes, zvláště v ceremoniálu inaugurace prezidenta republiky – je ale jiná doba a hrozí tu nebezpečí, že dnešní politik by se na cestě na Hrad mohl cítil poněkud osamocen…

Seznam českých králů, kteří byli korunováni v Praze (v závorce datum korunovace)

Vratislav II. (15. 6. 1086)
Václav I. Jednooký (6. 2. 1228)
Václav II. (2. 6. 1297)
Jan Lucemburský (7. 2. 1311)
Karel IV. Lucemburský (2. 9. 1347)
Václav IV. Lucemburský (25. 6. 1363)
Zikmund Lucemburský (28. 7. 1420)
Albrecht II. Habsburský (29. 6. 1438)
Ladislav Pohrobek (28. 10. 1453)
Jiří z Poděbrad (2. 3. 1458)
Vladislav II. Jagellonský (22. 8. 1471)
Ludvík Jagellonský (11. 3. 1509)
Ferdinand I. Habsburský (24. 2. 1527)
Maxmilián II. (20. 9. 1562)
Rudolf II. (22. 9. 1575)
Matyáš I. (23. 5. 1611)
Ferdinand II. (29. 6. 1617)
Fridrich Falcký (4. 11. 1619)
Ferdinand III. (24. 11. 1627)
Ferdinand IV. (5. 8. 1645)
Leopold I. (11. 9. 1656)
Karel VI. (4. 9. 1723)
Marie Terezie (12. 5. 1743)
Leopold II. (6. 9. 1791)
František II. (9. 8. 1792)
Ferdinand V. (7. 9. 1836)

 

počet návštěvníků stránek:

 – Počítadlo.cz           Provoz webu zajišťuje www.internetportal.cz